Les držící smutek

29.08.2019

Byl parný letní prázdninový den, naplánovali jsme s rodinou výlet do lesů poblíž Malé Skály. Byl to výlet jako každý jiný, v lese byl příjemný chládek, užívala jsem si každý okamžik.


Když jsme se blížili k vrcholu zvanému Sokol a k vyhlídce na Suché skály, procházeli jsme krásným bukovým lesem. Buky staré přibližně sto let se tyčily hrdě k obloze a vše vypadalo spokojeně. Najednou jsem si uvědomila, že cítím úzkost a velký smutek, ale nevěděla jsem proč, neměla jsem žádný důvod. Nechala jsem to plynout až do té doby, než se mě i má dcera spontánně zeptala, proč jsem tak smutná. Začala jsem se sama sebe ptát. Co je to za smutek? Mám k tomu nějaký důvod? Je to můj smutek? Týká se mě to nějak? Mé tělo mi odpovědělo silným nutkáním se přitisknout k jednomu ze stromů, jako by mi říkalo, že tam dostanu odpověď.


Není to pro mě nic nového, často se tisknu ke starým stromům a s úctou naslouchám jejich hlasu a šumění listů. Ale tohle bylo jiné. Jakoby mě někdo postrkoval k jednomu z nich. Měla jsem pocit, že předstupuji před někoho důležitého. Všechno najednou ztichlo a nikde ani živáčka. Přitiskla jsem se k majestátnímu buku, zavřela oči a v duchu k němu začala promlouvat tak, jako to dělám vždycky. Pokorně jsem pozdravila a představila jsem se, vyslala jsem léčivou energii pro tento strom i celý les. Pak jsem položila otázku, zda má pro mě nějaký vzkaz nebo poselství, které bych měla vědět. Po té už jsem jen tiše naslouchala.

Hlas zazněl tak jasně! Žádné pochybnosti, že se mi to jen zdá. 

"Známe tě. Víme, kdo jsi. To jen ty to ještě nechceš vědět. Víme vše, co se tady děje, jsme propojeni. Všechny stromy i rostliny jsou propojeny svými kořeny v zemi. Energeticky jsme všichni propojeni, a proto víme co se děje i v jiné části planety. Jsme jedna velká energetická sít, která je propletena celou planetou. Cítíme vzájemně bolest a utrpení jiných rostlin, stromů i zvířat." 

V tu chvíli mnou projel proud energie a v okamžiku předešlý smutek, který jsem cítila, zesílil tak, že jsem začala okamžitě plakat a nemohla jsem to zastavit. Cítila jsem beznaděj, úzkost, smutek, bolest a hluboký soucit se všemi.
Poté hlas zazněl znovu: 

"Je nám to tak líto, že si vy lidé stále neuvědomujete, jak moc nám ubližujete. Snažíme se napravovat způsobené škody, ale nestačí to. Kdy konečně pochopíte, že ničíte i sami sebe? Jen kdybyste alespoň trochu naslouchali, mohli byste se toho tolik naučit. Jsme z vás smutní. Předej tento vzkaz ostatním."


Uvědomila jsem si zvláštní věc. Ten hlas zněl jasně a odhodlaně, ale byla v něm cítit pokora, soucit a láska. Nebylo v tom nic zlého ani naštvaného, tak jako by to prezentoval člověk, kterému někdo ublížil a on teď naštvaně říká, já vám ukážu. Nic takového! Přesně naopak. "Je nám vás líto, že jste nám ublížili a s pokorou, láskou a trpělivostí čekáme, až si to uvědomíte..." Úplně jiný přístup, rozhodně ne lidský. Ach, moudrá květeno, snad k tomu dospějeme...

Ještě když jsem scházela lesem dolů, kutálely se mi slzy po tváři (vlastně i teď) a cítila jsem smutek. Má rodina na mě vyděšeně hleděla a vyzvídala, co se stalo. Vzlykajíc jsem padla svému muži do náruče a nebyla schopná slova.


Od mala své dceři říkám jedno malé "Tajemství". Když jdeš do přírody, do lesa, chovej se tam jako na návštěvě. Buď potichu, co si sebou přineseš, to si také odnes, naslouchej a pozoruj. Les je totiž domovem mnoha zvířátek a bytostí, které neuvidíš ani neuslyšíš, když budeš křičet a dělat jim doma nepořádek. Buďme příkladem svým dětem a naučme je, chovat se k přírodě s úctou a láskou.

Dana Ravena Jirsáková


Článek je možno libovolně šířit, avšak v nezměněné podobě, s uvedením autora a s aktivním odkazem na webové stránky www.harmonicky-domov.com. Děkuji. Dana Ravena.

Harmonický domov - Dana Jirsáková - www.harmonicky-domov.com