Chcete se uzdravit? Začněte u hlavy...

05.11.2016 23:24

 

Kam zmizelo štěstí, radost ze života, motivace k tvorbě a k práci? Opravdu začínají všechny duševní i fyzické nemoci v naší hlavě?

 

Hostem Martiny Kociánové byla lékařka Jarmila Klímová, představitelka psychosomatické léčby a zakladatelka Konzultačního a terapeutického institutu Praha, kde se věnují psychosomatice, individuálnímu a rodinnému poradenství. 

 

Martina: Jste psychiatrička, teď pracujete jako psychosomatička. Proč jste se původně rozhodla pro psychiatrii a proč jste se pak rozhodla od ní poodstoupit? 

 

„ Psychiatrie se zabývá úplně něčím jiným, než duševním stavem člověka a jeho životním příběhem.“ Jarmila Klímová

 

Jarmila Klímová: Prapůvodně jsem se rozhodla pro rentgen, protože mně to přišlo, že je to elegantní obor, který se umí dívat do člověka. Velmi záhy jsem zjistila, že věštectví a stínopravectví z rentgenových snímků je velmi omezená cesta jak zjistit, co se v člověku děje. 

 

A mně psychiatrie zvláštním způsobem přišla první nejbližší obor, kam se mohu uchýlit a kde můžu hledat nějakou souvislost nemoci s tím, jak člověk uvažuje, jestli je mu dobře nebo špatně, jestli je smutný nebo veselý. 

 

Nicméně byla to moje mladická nerozvážnost, která trvala jen několik málo let, protože opět jsem velmi záhy zjistila, že psychiatrie se zabývá úplně něčím jiným, než duševním stavem člověka a jeho životním příběhem. 

 

Martina: A čím se zabývá? Čemu se věnuje? 

 

Jarmila Klímová: Psychiatrie se dneska jako velmi sofistikovaný obor, který je přísně biomechanicky střežen, zabývá především tím, jaké neuromodulátory nám kolují mezi jednotlivými nervovými buňkami, a jestli je tam serotoninu nebo dopaminu málo, nebo hodně. A tím to tak asi začíná a končí. 

 

A to, že člověk, který přijde, je zbědovaný a v nějaké životní situaci, to už ten psychiatr zas tak moc neřeší, protože zkrátka má skvělá antidepresiva a je vyřešeno. 

 

Martina: A proto ten váš odklon k psychosomatice? 

 

Jarmila Klímová: Samozřejmě, protože psychosomatika byl první způsob myšlení, který nabízel souvislost v rámcích. Daleko překračoval běžné medicínské uvažování, a bylo zde možno se potkat s člověkem jako takovým. S jeho individualitou, s jeho životním příběhem. A hlavně tam se poprvé nabízela jakási logická, rozumná souvztažnost mezi tím, proč je člověk nemocný, a kde ta nemoc skutečně vzniká. Kde má svůj základ. 

 

Psychiatrie se na spoustu nemocí dívá jako na z ničehož nic vzniklé jevy, což je velmi roztomilé v rámci toho tvrdě materialistického uvažování. Takhle se například dívá na depresi. Vůbec jí to nepřekáží, deprese je pro psychiatra něco, jako když na vás z vesmíru spadne mokrý hadr. Nikdo za to nemůže, hadr vás celou přikryje a my ho začneme sundávat pomocí antidepresiv. 

 

„ V životě jsem neviděla jedinou depresi, která by neměla dohledatelnou příčinu“Jarmila Klímová

 

Ale já jsem upřímně řečeno v životě neviděla jedinou depresi, která by neměla dohledatelnou příčinu. Někdy s větší námahou, někdy snadněji, ale dohledatelná je prostě vždycky. Navíc ta psychiatrická terminologie, začneme třeba u pojmu „deprese“. Vždyť je bezobsažný. 

 

Pod depresí se skrývá mnoho daleko jemnějších a sofistikovanějších emocí, postojů, prožitků, rozpoložení. Když ty začnete přebírat jak hromádku rýže, zrnko po zrnku, tak máte šanci porozumět, co se tomu člověku děje. A tu šanci má i nemocný sám, protože začíná chápat, proč je mu tak zle, jak mu je. Pojem deprese je poklička na prázdném hrnci. S tímhle pojmem se příčiny prostě nedopátráte. 

 

Martina: Mnoho lidí přesně tohle očekává od psychiatrie. Tam na celostní přístup není prostor? 

 

Jarmila Klímová: Ani prostor, ani body od pojišťovny. 

 

Martina: Psychosomatika vychází ze dvou slov: psyché – duše, soma – tělo a obor zkoumá právě vztahy mezi duší a tělem. Každý si umí představit, že na to, jak se cítíme, má vliv naše mysl. Ale lidé mají potíže si představit, že naše mysl má vliv i na projevy fyzických chorob. Například i ekzémy, rakovina, kardiovaskulární choroby mohou mít prapůvod v naší hlavě a mysli. Jak jim to vysvětlujete? 

 

Jarmila Klímová: Já začnu možná s tím, proč s tím mají potíž. Je to otázka toho, jak jsou naučeni myslet. Jestliže vás někdo naučí myslet tak, že existují dvě barvy, černá a bílá a nic mezi tím a vy se potkáte se šedivou, nebudete ji považovat za barvu. Prostě mysl je poslušný trpaslíček, který běhá ve vykolíkovaném bludišti a podle toho se v tom bludišti taky orientuje. 

 

„Nikdy nemůžeme říct, kde končí čistě buněčné fungování a začíná prožitek nebo myšlenka.“Jarmila Klímova

 

Jestliže nás naučí, že duševní a duchovní je od tělesného odděleno, tak my to začneme vnímat jako dvě oddělené barevné plochy. Černou a bílou, které samozřejmě jsou tak rozdílné a myslíme si, že spolu nemusí souviset. 

 

Ale i prostý počítačový uživatel ví, že mezi černou a bílou máme 256 odstínu šedi, a že nějaký splavný přechod mezi tím musí být. Pro lidi je zpočátku velmi obtížné pochopit, že přechod mysli a těla není spojení dvou odtržených entit, ale je to jeden celek. Nikdy nemůžeme říct, kde končí čistě buněčné fungování a začíná prožitek nebo myšlenka. 

 

Nicméně stačí ukázat příklad z jejich životů, z prožitků, který zažil každý. Když se pořádně leknete, tak většina lidí cítí, jak jim něco píchne uprostřed hrudníku. Leknutí je psychická záležitost, píchnutí je fyzický prožitek. A ejhle, ono to souvisí, ono je to jeden celek. 

 

A když takhle začnete ukazovat jednotlivé triviální příklady, tak najednou už to není tak nepředstavitelné, už to není tak absurdní. Začnou chápat, že toto uvažování jim začíná dávat odpověď na otázku přesahu, který v klasické ordinaci samozřejmě nikdy nedostanou. 

 

Martina: Proč si myslíte, že nikdy nedostanou? 

 

Jarmila Klímová: Když se díváme na západní medicínskou vědu, tak ta se samozřejmě honosí tím, že je postavená na důkazech. Říkají si, že jsou evidence-based medicine, to znamená, že mají všechno podloženo jakýmsi důkazním řízením. Ale to důkazní řízení zůstává po hříchu samozřejmě jenom v rámci toho materiálně-biologicko-chemického. 

 

Ostatní aspekty vědecká medicína nezohledňuje, protože i věda sama sebe za posledních 150 let vymezila přísně do své materiální podoby. Takže když někdo přijde a říká: Dejte nám vědecký důkaz, tak nás vlastně nutí sestoupit ze 3D do 2D, čímž bychom popřeli všechny další rozměry, které psychosomatika obsahuje. 

 

Jednou jsem použila takový příměr, že nutit nás, abychom dokladovali svoji práci vědecky, je úplně stejné, jako když list papíru požádá krychli, aby mu řekla, že existuje. Krychle se, pokud se na to nevybodne rovnou, samozřejmě dostává do zcela neřešitelné situace, protože musí svoji 3D existenci vysvětlit ve 2D jazyku, čímž svoji existenci popře. 

 

Martina: Co se stane v mém těle, když budu takzvaně ve stresu? Jakou lavinu chemických reakcí může moje myšlenka uvést do pohybu? 

 

Jarmila Klímová: Přepis z myšlenkového a emočního rozpoložení do buněčného fungování je na biochemické úrovni velmi dobře definovatelný. Každá emoce, ať už si představíme radost, vztek, zášť, závist, smutek, lítost, má svůj biochemický korelát. To znamená, že každá emoce je vlastně reprezentovaná v biologickém těle určitou bílkovinnou strukturou, která reaguje na to, jaká kaskáda emocí se ve vašem těle v tu chvíli odehrává nebo převažuje. 

 

„ Buňky si, zaplať pánbůh, žijí svojí vlastní inteligencí a nereagují na naše myšlenky hned.“Jarmila Klímová

 

A podle toho tahle drobounká bílkovina umí velmi rychle přeskládat svoje řetězce a putovat následně do orgánů nebo orgánových soustav, kde se jako informační molekula naváže na buněčnou membránu. A buňka, která si tam hezky, pěkně a v klidu sedí, tak díky téhle chemické vazbě dostává naprosto zřetelnou a biochemicky definovanou informaci o tom, co v tu chvíli management nahoře prožívá. 

 

Informaci nedostane jedna buňka, dostane ji samozřejmě postupně celý orgán nebo celý orgánový systém a začne se podle pokynů managementu zařizovat. 

 

Buď převažují emoce, které nás vedou k radostnému a spokojenému žití a buňky se samozřejmě podle toho zařídí a hodlají také radostně a spokojeně žít. Nebo dostávají informaci o tom, že sami sebe nemáme rádi, že prožíváme stavy, kdy bychom třeba radši nebyli, nebo kdy se potřebujeme za něco potrestat a ty buňky se podle toho taky začnou zařizovat. 

 

Buňky jsou dost rozumné na to, aby se podle toho začaly zařizovat hned. Kdyby slepě poslouchaly to, co my si tady nahoře myslíme, tak si autoimunitní nemoc nebo rakovinu vypěstujeme klidně jen za pár týdnů. 

 

Nicméně buňky si, zaplať pánbůh, žijí svojí vlastní inteligencí. A tak jsou ochotny a schopny velmi dlouho odolávat nepříznivým vlivům, které my jim seshora posíláme. Dlouho samy sebe přemlouvají k tomu, že nebudou tak hloupé jako jsme my v naší mysli, a že se tak snadno nevzdají. 

 

A tak ještě někdy dlouhé měsíce a dlouhá léta dál fungují, než my je seshora přemluvíme k tomu, že žijeme ten hrozný, katastrofální, nešťastný život, že jsme v podstatě obětí svých ambicí, vztahů nebo čehokoli jiného. 

 

Buňky si ale jednoho krásného dne řeknou: Tak jo, dobře. Přál sis to, tak to i bude. Proto si na opravdu závažné choroby, které jsou metlou moderní společnosti, zaděláváme mnoho měsíců a let. Tedy než se nemoc začne viditelně projevovat na vašem těle. 

 

Všechny nemoci obsahují psychosomatickou příčinu! 

 

Martina: Teď nás možná někdo poslouchá a s takovým tím pocitem nevěřícího Tomáše říká: Dobře, vše je závislé na psychice a co když strávím v práci celý den s velmi, s velmi nemocným kolegou a nakazím se od něj nějakou kapénkovou infekcí a mám angínu a cítím se špatně. Kde je nějaká psychosomatická příčina? 

 

Jarmila Klímová: Všechny nemoci jsou psychosomatickou záležitostí. Respektive všechny nemoci v sobě obsahují oba komponenty. Je to jako jin a jang. Ne vždycky je to 50 na 50. Někdy je to 10 na 90, někdy je to 70 na 30, to je úplně jedno. Ale bylo by chybou psychickou složku naprosto ignorovat a eliminovat, protože jestliže my ji vezmeme na milost, tak jejím posilováním si tvoříme nejlepší prevenci, nejlepší obranyschopnost. Jsme pak schopni minimálně část toho obrazu nemoci, která je psychická, od samého začátku zdravým způsobem ovlivňovat. 

 

Podívejte se, spousta klasických lékařů, ať už jsou to onkologové nebo imunologové, tak s naprostou lehkostí chodí po oddělení a říkají: Paní, je dobré, abyste byla v klidu a měla veselou mysl, ono se to potom bude líp hojit. Oni to taky nějak vědí. Sice nevědí, proč, ale vědí, že to funguje. Každý chirurg ví, že když odoperuje pacienta, který je ve špatném psychickém stavu, tak se prostě rána hůř hojí. Ale oni zůstávají u toho „že“. Ale už se neptají jak a proč. 

 

Martina: Když řeknete „oni“, koho si za tím představíte? 

 

Jarmila Klímová: Zatím hovořím o lékařích. 

 

Co nesmí být prožito, odrazí se v nemoci 

 

Martina: A řekněte mi jednu věc. Vy jste vystudovala klasickou medicínu, jste psychiatr. Pracovala jste 12 let v běžném nemocničním provozu. Kdy jste se od toho odchýlila a kde jste si vytvořila celou tuto psychosomatickou teorii? 

 

Jarmila Klímová: Já jsem ji samozřejmě na začátku nevytvořila. Já jsem do toho přemýšlení byla pozvána. 

 

Martina: Kým? Čím? 

 

Jarmila Klímová: Protože už jsem dlouho v lékařské práci narážela na limity západní medicíny, tak jsem byla samozřejmě oslovitelná něčím, co překračovalo ten rámec. Co začalo dávat odpověď na otázky, které, když jsem pokládala svým kolegům, tak si akorát klepali na čelo, na jaký blbosti se jich ptám. 

 

Průlomový zážitek v mém životě byl, když na seminář v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde jsem pracovala, přijela dvojice terapeutů: doktor Chvála s paní doktorkou Trapkovou. 

 

Přivezli úžasný sebezkušenostní zážitkový seminář, který se jmenoval Časová osa, a který byl v podstatě základní sběrnou diagnostickou metodou pro jejich psychosomatickou práci. Respektive tenkrát ještě pro práci s rodinami. 

 

Přihlásila jsem se jako figurant. Dělala jsem pacienta a doktor Chvála se mnou dělal moji časovou osu. Natvrdo. Přede všema. Bylo to strašný. Pak jsem se z toho tiše někde zhroutila, aby to nikdo neviděl. Chvíli jsem s ním bojovala, že nemá pravdu. No jasně, protože se to týkalo mého života. A když jsem se z toho vzpamatovala, tak jsem se okamžitě přihlásila na jejich historicky první vypsaný výcvik rodinné terapie psychosomatických poruch. Tak to začalo. 

 

Martina: Když se podívám na výrok německého lékaře a psychologa Gerharda Danzera „O čem není možno mluvit, tím se musí onemocnět“. Je to časová osa? Je to návštěva svého vlastního života a své vlastní mysli? 

 

Jarmila Klímová: Ano. Je to návštěva svého vlastního života. My to ještě říkáme jinak: To, co nesmí být prožito, tak se odrazí v nemoci. Prožito pokud možno na vědomé, bdělé úrovni. Další přepis této věty je: Kde nejsou emoce, tam jsou nemoce. 

 

Tam, kde se nemáme možnost potkat se svojí emotivitou a se svým autentickým prožitkem a emoce ventilovat, tak se na bázi kumulace konkrétních bílkovinných struktur začínají potlačovat a štosovat někde v těle právě v orgánových systémech. 

 

Začnou ovlivňovat buněčnou strukturu orgánu. Jedna ze základních cest a metod psychosomatického léčebného postupu je, potkat se s emocemi, které nebyly prožité v době, kdy měly být prožité. Je potřeba je odventilovat, oprášit, porozumět jim. Někdy jim dát nálepku legitimity, že byly nebo jsou oprávněné. Tím začneme fyzicky detoxikovat tělo od nánosů bolesti, křivd, které tam sedí jak žába na prameni. A patřičný orgán se může znova nadechnout. 

 

Samotný proces uzdravení je v hlubším pochopení svého života 

 

Martina: Ale v poslední době je to jakási móda nechat probublat své emoce, být asertivní. Také si myslím, že spousta lidí chodí k psychologům nejenom pro prášky, ale také vymluvit se, najít ty své emoce. A přesto, jsme stále nemocnější a depresivnější. Čím to tedy je? 

 

Jarmila Klímová: Řekněme, že když budu nazdařbůh a povrchním způsobem ventilovat emoce a nebudu chápat tu vnitřní souvislost s celou hloubkou životního kontextu, tak ta ventilace bude asi tak platná jako větrák v koutě místnosti. 

 

Místnost se prostě nevyčistí. A to, že tam hučí větrák a to, že já třeba budu výskat někde na louce mezi kopretinami, to mě taky ještě nevyléčí. Samotný proces uzdravení je v dalším hlubším pochopení. A teď se už opravdu musíme dostat k tomu, že tady není jenom psychika a biologická složka a soma, ale že je tam ten právě ten širší přesah. 

 

Je to naše bytí ve společnosti. Naše bytí ve vztazích. To znamená emotivita spojená s našimi životními vztahy, především s těmi nejbližšími, jako je rodina, partneři, děti. Samozřejmě každý vzdálenější vztah má taky vliv, ale už není tak klíčový. 

 

„ Nejdůležitější je mít v pořádku vztahy v rodině.“ Jarmila Klímova

 

Rozhodně asi nedostanete rakovinu proto, že vás dva roky otravuje šéf v práci. Klidně si za ty dva roky vypěstujete nějakou jinou i nepříjemnou nemoc, ale určitě to nebude něco takhle fatálního, pokud máte v pořádku vztahy v rodině. 

 

Pokud nemáte v pořádku ani jedno ani druhé, tak samozřejmě šéf v práci do toho potom už výrazně může přispět, protože už jenom přiživuje primárně nemocný terén, ve kterém žijeme. Takže ten další neoddělitelný aspekt je naše bytí ve vztazích. To znamená sociální komponenta našeho života. 

 

Pak jsou tam ještě další dvě komponenty, které my považujeme za naprosto neopomenutelné, byť ne všichni psychosomatici s námi souhlasí. A to je spiritualita a energetické principy v našem těle. 

 

Spiritualitu, prosím, nechápejme v žádném náboženském kontextu. Spiritualita je velmi prostým překladem bytí ve smyslu. My musíme umět hledat a žít smysl našeho bytí. Je po hříchu velmi málo lidí, kteří si tuhle tu otázku vůbec položili, a kteří třeba na ni hodlají nějakým způsobem zapracovat. 

 

Přestože nám běžná denní praxe ukazuje, jak spiritualitu žijeme u něčeho tak obyčejného, jako je třeba mytí oken. Pokud nás to nebaví a otravuje a daleko radši bychom šli třeba hrát na klavír anebo malovat s dětmi obrázky, tak umyju dvě okna a jsem úplně vyřízená. Hlavně budu velmi frustrovaná, velmi nespokojená, to znamená, okamžitě se to odráží na mé psychice. Protože já v tom mytí oken zkrátka neshledávám smysl. 

 

Oproti tomu, když třeba půjdu přesazovat jahody a bude mě to bavit, tak mě ta práce bude dokonce ještě i energeticky nabíjet, protože tam někde ten smysl vidím, byť já si takhle explicitně sama sobě tu otázku nepokládám, přesto ji žiju. 

 

Žiju smyslem nějakého konání. Lidi, kteří chodí do práce, a ta práce jim nedává smysl, tak z té práce samozřejmě utíkají a jsou z ní unaveni a opět, použijeme možná to slovo, „frustrováni“. Lidi, kteří chodí do práce, která je baví, tak si ji s radostí nosí i domů a nepřipadá jim na tom nic divného a ta práce jim vrací obrovské množství energie a mají z ní radost. To znamená, že tohle to je to nacházení toho smyslu v tom obyčejném denním žití. 

 

Martina: V jednom rozhovoru jste řekla, že se musí přerušit předávání nemocného způsobu myšlení a mentálních vzorců z generace na generaci. Co konkrétně máte na mysli? 

 

Jarmila Klímová: Například přijde klientka s nějakou krvácivou chorobou a vy s ní začnete pátrat v jejím životě. Zjistíte, že je už podruhé rozvedená, ale že je to vlastně v pořádku, protože chlapi stejně k ničemu nejsou. Podle ní byla blbá, že se vůbec vdávala, protože maminka jí celý život říkala, že se na žádného chlapa nemůže spolehnout. 

 

A proč to říkala maminka? Protože se to naučila od babičky, která těsně po druhé světové válce zůstala na statku sama poté, co jí zastřelili manžela a oběsili syna. Ona tam zůstala se třemi malými dětmi, musela se postarat sama a zjistila, že bez chlapa to jde taky. A protože bylo těžké se v té době vůbec na někoho spolehnout, tak se vytvořilo jakési rodinné paradigma, že jediné, co je životadárné, je, že se ženy musí spolehnout samy na sebe. 

 

„Myšlenkový vzorec celého rodu jde ruku v ruce s nějakou konkrétní somatickou potíží.“Jarmila Klímová

 

V té době, kdy ten vzorec vzniknul, byl skutečně životadárný. Tam to mělo své opodstatnění. Ale pak už se to předalo do další generace, kde už dcera, respektive matka dnešní klientky, žila v úplně jiných podmínkách a vzorec už trochu ztrácel smysl. Ale jeho síla byla neopomenutelná. 

 

A tak se se stejnou silou předal do další generace a tady už vidíme, že žena, která jede pod vlajkou toho, že chlapi vlastně vůbec k ničemu nejsou, tak si kanibalizuje jedno manželství za druhým. Ale její tělo už to nedává ani na buněčné úrovni a začne krvácet. 

 

V tuhle chvíli navíc třeba zjišťujeme, že její patnáctiletá dcera, začíná mít poruchy menstruace. V životě té dcery to nedává vůbec žádnou logiku. Pakliže projdeme historii rodu po čtyři ženské generace, tak zjišťujeme, že se tam nejenom opakuje vzorec o nepoužitelných mužích, ale že tam najdeme velmi podobné analogie krevních onemocnění. To znamená, že ten myšlenkový vzorec jde ruku v ruce s nějakou somatickou potíží. 

 

V první ani v druhé generaci ta somatická potíž nemusí být nijak dramatická. Ale jak s daleko delší historií nabývá rodinný mýtus na větší síle, a obtiskává se do dalších generací, tak se potom (a s větší silou) obtiskne i do buněčného fungování. 

 

Martina: No, ale co genetické zatížení a dědičné choroby? Těch přece existuje celá řada. 

 

Jarmila Klímová: Je jich méně než 2 % a na ty určitě věřím. 

 

Martina: To číslo jsem si představovala mnohem větší, protože myslím, že poměrně často slýcháme „To máme u nás doma dědičně“ anebo „Já to mám v genech“. 

 

Jarmila Klímová: To je pohodlnější, ne? Vždyť za to nemůžu. Za to můžou geny. Olala, jak se mám. 

 

„ Je pohodlnější své problémy svést na geny.“Jarmila Klímová

 

Martina: Jak se toto dá přerušit? 

 

Jarmila Klímová: Tím, že nabídnete nové myšlenkové paradigma, ukážete nefunkčnost vzorce v dnešních podmínkách. Že já (jako vnučka nebo pravnučka rodu) už nemusím nést vzorec, který kdysi vytvořila moje babička nebo prababička. 

 

Tím, že se od něj můžu odklonit, že nemusím respektovat tíhu žen, které stojí v zástupu za mnou. Že si mohu vytvořit jiné schéma světa. A že nejsem ani nevděčná, ani nepokorná, když nebudu trpět tak, jak trpěla moje maminka a moje babička. 

 

Martina: Hovoříte o určitém paradigmatu myšlení, představ, ale někteří lékaři, filozofové, myslitelé tvrdí, že západní společnost je nemocná, protože je nemocné její myšlení. Myslíte si, že může být myšlení společnosti, pokud nějaké společné má, nemocné? 

 

Jarmila Klímová: Když v psychosomatice pracujeme s nějakým obrazem světa, tak to nazýváme systemickým myšlením. To znamená, že my se na každou entitu, na každý subjekt díváme jako na systém. My se jako na systém díváme na buňku, na orgán, na člověka, na rodinu, na stát, na galaxii. Takhle můžeme pokračovat oběma směry od systémů větších nebo zastřešujících až zase zpátky po atomární systémy. Taky víme, že když v orgánu onemocní jedna buňka a její nemocné chování převezmou buňky sousední, tak se ta nemoc začne šířit. 

 

Společnost není nic jiného než systém, který je složen z jednotlivců, subjektů, lidí a každý člověk má nějaké své myšlení. To znamená, že myšlení společnosti není nic jiného než jakýmsi součtem myšlení jednotlivců. A společnost odráží většinové myšlení a jednotlivec má tendenci ve svém jedinečném životě odrážet myšlení společnosti. 

 

No a pak se vyskytnou lidi, kteří odmítnou většinové myšlení. Buď jsou označeni za blázny nebo za někoho nebezpečného. Nebo jsou z té společnosti vystrnaděni třeba do Brixenu nebo do Kostnice, aby mainstream společnosti nebyl ovlivněn. A dnešní společnost se taky rozhodla, že se bude ubírat nějakým směrem, který vyhovuje tomu, co vyhovuje vládnoucím subjektům. 

 

Představme si vládnoucí subjekty ne jako jednotlivce, ale jako korporáty, které potřebují, aby se na této planetě v tuhle chvíli nějak myslelo, protože je to pro ně především ekonomicky výhodné. 

 

A tak když budeme uctívat pseudohodnoty místo hodnot, když budeme jíst pseudojídlo místo jídla, když budeme prožívat pseudoživoty místo životů, tak to pro vládnoucí systém bude výhodné. Jak krátkozraké to je, to už přenechám, aby vyhodnotil někdo jiný. 

 

Pokud se vrátíme k hodnotám, nejsme tak manipulovatelní 

 

Martina: Když se bavíme o společnosti, tak v té souvislosti se velmi často hovoří také o rozpadu a ztrátě našich hodnot. Je to kategorie, se kterou ve své ordinaci pracujete? 

 

Jarmila Klímová: Já už jsem to tady zmínila, když jsem se bavila o spiritualitě a smyslu. Ta je postavená na hodnotách, a proto jsem taky před chvilkou řekla, že nás společnost vyzývá k tomu, abychom uctívali pseudohodnoty místo hodnot, protože pokud se vrátíme zpátky k hodnotám, už nejsme tak manipulovatelní. 

 

Už se nám hůře vládne. Pokud jsme v rezonanci a souzněním s vlastními hodnotami, tak nepotřebujeme žádné jiné arbitry, kteří by nám říkali, zda žijeme dost správně, dost konzumně, dost úspěšně, protože my tohle to hodnocení prostě nepotřebujeme. A tak si žijeme po svém, z pohledu mnoha lidí podivně, nepochopitelně a nám to nevadí. 

 

Martina: Jak se může jednotlivec vydat na cestu za uzdravením? Musí jít do ordinace psychosomatika nebo psychiatra? 

 

Jarmila Klímová: Nemusí, když má okolo sebe dost zdravé podpory, aby se na tu cestu mohl vydat. Přesto je výhodnější, když možná aspoň na začátku jde, aby dostal jakousi predikci směru, kudy by to mohlo být vhodné. Aby dostal posvěcení k tomu, že na to má nárok, byť všichni ostatní říkají, že to je nesmysl. A aby dostal impuls k odvaze, která je potřeba, protože v tuto chvíli začíná jít proti proudu. 

 

„ Na cestě za uzdravením je třeba vydat se proti proudu“Jarmila Klímová

 

To nejméně populární, co se u nás v psychosomatické ordinaci předává a ordinuje, je zodpovědnost. A to je zodpovědnost za svůj vlastní život, kterou s definitivní platností člověk musí převzít do svých vlastních rukou a přestat se alibisticky schovávat.  

 

Ať už za společnost nebo za různé bariéry, nemožnosti, nepohodlí, dědičnost nebo jakékoliv berličky, které by mu posvěcovaly možnost zůstat dál velmi pohodlně nemocný, protože cesta ke zdraví z nemoci je náročná, nepohodlná. 

 

Často jsme na cestě osamocení, protože začínáme zjišťovat, že se potřebujeme vymanit i z nemocných vztahů. To znamená, že ubývá lidí kolem nás. Je to někdy až děsivé. Lidi se bojí, že jim nikdo nezbyde. Já jim říkám „Nebojte se, zbyde, jen co si ten vesmír uklidí, tak se natáhnou ty lidi, kteří k vám mají přijít“. A oni samozřejmě vždycky přijdou. Ale je to rozhodně cesta do neznáma. Nikdo vám ji předem ani nezaručí, ani nevyšlape, potřebujete víru, zodpovědnost a odvahu. 

 

Martina: Proto říkáte, že vaší ambicí a cílem je léčit dvě nejzákeřnější nemoci – nevědomost a strach? 

 

Jarmila Klímová: Přesně tak, to jsou dvě největší bariéry. 

 

Martina: Západní společnosti se asi v dějinách nikdy nedařilo materiálně lépe, přesto Světová zdravotnická organizace vydává varování, že deprese, strachy a úzkosti, byly trestuhodně podceněny a deprese se do roku 2030 stane nejrozšířenější nemocí naší planety a předčí dokonce i srdeční onemocnění a rakovinu. Čím to je, že ta materiální podpora nejde ruku v ruce s tou mentální? 

 

Jarmila Klímová: Ano, na planetě se nám – mluvím o západní společnosti - nikdy nedařilo tak dobře, jako se nám daří teď. Nikdy jsme neměli tolik předpokladů k tomu, abychom žili zdravě a abychom se dožívali vysokého věku. A my se opravdu dožíváme historicky nejvyššího věku. Já si totiž vůbec nemyslím, že jsme čím dál tím víc nemocní. Máme předpoklady být čím dál tím víc zdraví a také bychom byli, kdyby se ty nemoci velmi účelně a sofistikovaně nevyráběly. 

 

Deprese není nemoc, to je diagnóza. To je rozdíl. Minule jsem mluvila o tom, že deprese je bezobsažný pojem, který je používán tam, kde bychom měli začít hledat konkrétní těžkosti, příkoří a bolesti v životním příběhu. 

 

Jenomže to dá moc práce a není to efektivní. Daleko efektivnější je vyrobit bezobsažný termín, bezobsažnou diagnózu a napsat léky. Ještě před 15 lety světový obchod vedly zbraně, drogy a obchod s bílým masem. A dneska vede farmaceutický průmysl. Tak je potřeba lidi varovat před tím, že budou hodně nemocní, protože jinak by se tolik peněz nevydělalo. To by takhle dál nešlo, miláčkové, abyste byli zdraví, to ne. 

 

Martina: Není už to trochu příliš? To, že někdo vyrábí nekvalitní potraviny, to si umíme představit, to je byznys. Hodně za málo. Ale výroba diagnóz a přesvědčení, že jsme nemocní, tak to už zavání spiknutím. 

 

Jarmila Klímová: To nezavání spiknutím. To zavání vládnutím. 

 

Martina: Pojďme se vrátit k depresím. Vy říkáte, že pojem deprese je poklička na prázdném hrnci. Co si tedy ale podle vás počít s oním úbytkem serotoninu, který způsobí to, že se člověk cítí tak bídně, že už nechce být, že chce třeba spáchat sebevraždu? 

 

Jarmila Klímová: Ale to nezpůsobí serotonin. Serotonin jde ruku v ruce s tím nemocným procesem. To spustí ta událost, duševní trauma, zranění, nepříznivý životní příběh, tyranizující vztah, ve kterém žijeme. Tělo na biomechanické úrovni, ať už serotoninem, dopaminem nebo jakýmkoliv dalším neuromediátorem jenom reaguje. Jako autíčko na setrvačník prodlužuje a ukotvuje nemocný proces v těle. 

 

Jenomže ve chvíli, kdy se do těla podíváme jenom tím biomechanickým dalekohledem, tak jediné, co tam uvidíme špatně, je ten serotonin. Takže ho nazveme spouštěčem, příčinou. Z toho biochemického hlediska jiné vysvětlení nemáme. 

 

Martina: A když k vám přijde člověk, který je opravdu úplně zbídačený, má sebevražedné myšlenky anebo nereaguje na nic, je to prostě člověk, který je vnitřně úplně vyhořelý, tak jakým způsobem se s takovým člověkem dá začít pracovat, když on ani nechce a nemá vůbec na to vydat se na svoji cestu časovou osou? 

 

Jarmila Klímová: Když je na tom přesně tak, jak popisujete, tak první, co dostane, je opravdu ten serotonin. Musíme ho z toho úplného dna i tou biochemickou cestou dostat aspoň na nějakou úroveň, ze které je potom možné navázat s ním spolupráci, ze které pak už v tom terapeutickém procesu lze vycházet. 

 

To znamená, že když má serotonin nula, tak my mu ho tam opravdu potřebujeme dodat, nasypat, dokapat. A on se biologicky nahodí. Je potřeba to respektovat, ale nebudeme to nazývat léčením, protože léčebným procesem je potom rozklíčovat a odstranit příčinu toho, proč se tam dostal. A ten serotonin je pouze vedlejší efekt, takže nemůže být lékem. 

 

Martina: Vy jste, paní doktorko, v jednom rozhovoru řekla, že rakovina, dnešní největší strašák, se v moderní společnosti stává pandemií proto, že je velice efektivně vyrobena jednak propagandou na psychoúrovni a jednak chemickou devastací životního prostředí. Co myslíte tou propagandou na psychoúrovni? 

 

Jarmila Klímová: Podívejte se, když se něčeho začnete hodně bát, tak si to zcela nepochybně do toho života přitáhnete. Ukážu jednoduchý příklad, kterému každý uvěří podle toho, jak mu věřit chce. 

 

Dejme tomu, že jste začátečník v jízdě na kole, jedete po docela slušné vozovce a přesně v té dráze vašeho kola leží kámen. Čím víc se na ten kámen soustředíte, čím víc energie vydáte na to, abyste se mu vyhnula, tím spíš na něj najedete. Myslím si, že něco podobného zažil každý z nás. 

 

A teď si tenhle princip zkuste zmnožit do úrovně mnoha psychických dějů, strachů, tlaků, kterým podléháme. Například prognózám jako je pylové zpravodajství. Alergik si to ráno poslechne v rádiu, ještě nevyjel ani z garáže, a už kejchá. To vidím dnes a denně v mé ordinaci. Někdo, kdo je autorita, mu řekl, že to tak bude, no tak to prostě bude. A hotovo deset. 

 

A když nám říkají, že rakovina bude třetí nejčastější nemoc, tak se nám ta trojka hezky skládá. První bude deprese, druhé budou kardiovaskulární nemoci a třetí bude rakovina. Teď jde jenom o to, abychom se nezačali rozpočítávat. Tak co si vybereme? Když to do nás takhle hezky pěkně budou hustit, tak ono nás to nemine. Anebo nás to mine, protože to zkrátka nemáte zapotřebí. Ani poslouchat, ani žít. 

 

Lidi často přicházej a říkají, „Já vím, že jsem si tu rakovinu vlastně vypěstoval“. Začínají vyjmenovávat kaskády strachů, díky kterým se to začalo odehrávat. A říkají „Nejdřív jsem se bál tohohle a pak jsem utíkal támhle před tím a pak mě napadlo, že vlastně ještě bych mohl dostat rakovinu. A oni mně ji za pět let diagnostikovali“, takže zase je to jenom velmi mohutný obtisk našich mentálních vzorců. 

 

Martina: Když se podívám do své vlastní mysli, tak si umím představit, že pro mnohé fyzické potíže si zodpovědně a urputně kráčím už mnoho let, ale co když se podíváme na malé děti? Jak je to s jejich psychosomatizací, když si skutečně ještě žádný náklad nestihly na svá zádíčka nabrat a přesto už ho nesou? 

 

Jarmila Klímová: Tuhle otázku já dostávám velmi často. Je nemožné na ni odpovědět ve 2D, je těžké na ni odpovědět ve 3D a odpověď, kterou nabídnu, má 5D. A s plným vědomím toho, že pro mnoho lidí může zůstat nepřijatelná. 

 

Dejme tomu, že si rod nese nějaký svůj mýtus, nějakou svoji životní linii, která třeba postupně pracuje k zániku rodu. Říkám to velmi obecně, protože lidi mají tendenci se potom chytnout prkotiny a začít na tom stavět naprosto nesmyslný konstrukty. Jako ´Když dědečka zastřelili v první světové válce, tak hrozí riziko, že můj vnuk bude mít leukémii? ´ Takhle ne. 

 

Ale u dětí s onkologickou diagnózou velmi často nacházíme známky toho, jak rod pracuje k zániku, jak jsou tam nepříznivé vlivy. V další generaci se narodí dítě, které ještě nenese žádnou svoji životní vinu. Ale nese tíhu rodu. Všichni neseme nějakou tíhu svého rodu, ale kdyby každý rod byl nemocný, tak už bychom dávno vymřeli. 

 

Ona ta naše sebeozdravná a sebereprodukční schopnost je obrovská. Jsme schopni těm rodovým prokletím čelit a přežít. Ale někdy je to tak silné a ty nemocné kořeny jsou tak nemilosrdné, že dítě už tu zátěž fyzických nemocí, které se tam předávají a kumulují ruku v ruce s tou zátěží mentální, nepřežije. Už to nejde. 

 

Vysvětlovat to těm rodinám je většinou velmi obtížné, protože oni si to potom mylně přeloží jako vinu. Ten modus operandi viny je v našem uvažování velmi křehká záležitost. Když říkám „každý si za svoji nemoc může sám“, tak to vypadá, že bezostyšně házím vinu na lidi. To není vina, protože mnoho věcí si vyrobíme, aniž bychom věděli, že si je vyrábíme. Ten rod taky nenese vinu. On spíš nese zátěž, kterou sám trpí a hledat viníky je úplně zcestný postoj. Nikdy nehledáme viníky, hledáme příčiny, souvislosti a porozumění. Právě proto, aby nikdo nemusel být označený za viníka. 

 

Martina: Paní doktorko, díky za to, že jste přišla, za to, že jste nám řekla váš pohled na život. 

 

Záznamy pořadu najdete v Archivu.  

 

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek

 

https://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/chcete-se-uzdravit-zbavte-se-nanosu-bolesti-a-krivd--1651999