K čemu to kvílení nad Zemanem? Všechno jde normálně.

08.02.2013 18:09

Konečně to trochu utichá!

 

To množství jednostranných pořadů, článků a komentářů, z nichž okatě přetékala podpora prezidentského „zachránce slušnosti, garanta změny a rebela“ bylo hodně nenormální. O to víc se dnes kvílí, jak se nemělo stát, co se stalo a jak duševně mdlí jsou všichni, kdo naskočili na sprostou, negativní a prvoplánovou kampaň. Myslím, že ta kolovrátková hodnocení se od podstaty většinou vzdalují, než aby se přibližovala. Zkusím to vysvětlit.

 

Miloš Zeman ani na okamžik neuhnul od směru, kterým se v době své aktivní politické kariéry ubíral. Všichni jeho příznivci moc dobře věděli do čeho jdou a přestože mu novináři několikrát dokázali, že otevřeně lže, že spolupracuje s bývalými estébáky a má vazby na ruské peníze, nebylo to vlastně nic, co by šlo mimo rámec jeho osobnosti. Ani ve vyjadřování, ani nevybíravým způsobem boje s oponentem, ani spokojeným výkladem svých morálně volních vlastností ani na minutu neuhnul od sebe sama. Žádné skrývání, žádné jinotaje. Jeho projev (a nakonec i kampaň) bych charakterizoval slovy: „Jsem jaký jsem. Tady mě máte!“ A to byl také důvod, proč jsem ho nevolil.

 

To Karel Schwarzenberg je daleko tajemnější. Šel do kampaně pozitivní cestou a poté, co se bleskově vzedmutému sdružení jakési „publicisticko-kumštýřské fronty“ podařilo posunout ho do druhého kola, rozjela se mašinérie mýtotvůrců na plný plyn. Rozpracovali pohádkovou figuru, která prý dokáže spolehlivě rozřešit neuchopitelnou, ze všech stran relativizovanou a existenčními strachy protkanou současnost, do nejmenších podrobností. A zrodili opravdový kýč. O co víc byl deformovaný, tím slepěji ho bránili. Těžko říct, jestli to jejich idol takhle chtěl; ovšem přihlásit se k Havlovu odkazu a zároveň odmítnout „spontánní aktivitu občanské společnosti“, by dohromady asi nešlo.

 

Zásadní zlom však přinesly dva momenty. Za prvé se Schwarzenberg nechal konfrontovat s domácím nacionalismem a připustil shovívavou politiku vůči sudetským Němcům, načež se ozval strašlivý řev. (Nejsilněji Klausův.) A za druhé se mu v přímém přenosu povedlo sprostě urazit devadesátiletého vojáka západní fronty, který se ho ptal, jestli pro něho má větší cenu dané slovo, nebo funkce. Místo, aby mu vysvětlil své svatosvaté závazky, že podá demisi, když nebude vyřešena aféra Jiřího Čunka (rok 2008), když nerezignuje Ladislav Bátora (2011) a když ČR zůstane mimo hlavní proud evropské integrace (2012), raději tazateli odsekl, že by "vzhledem ke svému pokročilému věku měl používat argumenty místo urážek". A jsem u jádra věci. Když si odmyslím angažované pozlátko, které dobrovolně obstarala ČT a většina tiskovin, byla Schwarzenbergova účast v prezidentské volbě vlastně jedno velké skrývání. Zadržoval v sobě své skutečné názory a vytěsňoval poklesky rozporů mezi slovy a činy. Kam skutečně směřuje, jsem mohl odtušit jen z jeho omylů a prořeknutí. A to byl také důvod, proč jsem ho nevolil ani jako tzv. osobnost, která zkultivuje českou politiku. (Zkultivoval snad svou TOP 09?)

 

Nevím, jak ostatní, ale já mezi prvním a druhým kolem cítil bezmoc nad skutečností, že za žádnou záchrannou brzdu už zatáhnout nejde… Ani jedna volba pro mě neznamenala volbu srdce, ani jednu jsem nebyl schopen označit za menší zlo.

 

Nakonec zvítězil Zeman, ale nic strašidelného se neděje. Pan současný prezident sice v opojení nad vlastní šikovností při podpoře Zemana dokázal ztratit poslední zbytky dobrého vkusu, když obrátil Havlovo krédo úplně naruby, ale jako trefný epilog za jeho deseti lety na Hradě to nebylo špatné. Co je jasné, že se Zemanem přichází doba, kterou už jsme jednou prožili. Prožili, ale vůbec nepochopili. Proto skládáme reparát. Jistě; všechno jde normálně – i slušnému studentu se může stát, že opakuje ročník. Vždyť když jsme čtyřicet let klesali ke dnu, těžko předpokládat, že za polovinu času už budeme nad hladinou. Jsme zkrátka v poločase a to nejdůležitější, co nám zatím chybí, totiž morálka, nesebereme jen tak na chodníku. To si budeme muset ještě odpracovat. A Zeman nám v tom bude pomáhat tak dlouho, dokud s tím, co vidíme v zrcadle, nezačneme něco dělat. Jinými slovy; ve společnosti dnes neexistuje široká shoda o tom, co aktuálně prožíváme a kam máme jít. Široká shoda naopak panuje v (různém) rozčilování se nad stavem věcí veřejných. Ovšem rozčilení není program, že? Čili hledáme program. Ani ten na ulici neleží. Proto o něm musíme tak dlouho diskutovat a nacházet kompromis, až ho přijmeme za vlastní… Společně se Zemanem se tak znovu budeme muset ptát, jestli je možné nějak ospravedlňovat přípravy vražd nepohodlných novinářů, jestli urážky mohou nahrazovat argumenty, jestli se smí lhát… a nebo je to všechno fuj. Až to budeme vědět a shodneme se na tom, můžeme postoupit dál, protože když dodnes nemáme zvládnutou minulost ani posledních dvaceti let, jak bychom se mohli pustit do něčeho těžšího?

 

Autor: Marcel Jirsák, 8.2.2013