Odkud pramení vyhraněnost komentářů aneb o ideologiích a idejích

21.05.2012 16:37

 

V několika posledních letech mi před očima prošlo množství komentářů popisujících stav české rodiny, obce, státu, Evropy i západní civilizace jako takové a pokud jsem viděl, že přinášejí skutečnou informaci, ne jen stokrát luhovanou slupku bez jádra, pak jsem argumentaci článku podroboval pečlivé kritice a zařazování do kontextu tak dlouho, dokud jsem nebyl schopen zaujmout k ní nějaký postoj. Samozřejmě na tom není nic zvláštního. Vysledovat vztah autora k obsahu komentáře je jen dílem okamžiku a při znalosti jeho světonázoru (si soukromě) naředit nejvýraznější extrémy, je také snadné. Avšak nedávno jsem si s překvapením uvědomil společný atribut většiny kritických textů. Ať už konzervativní, liberální nebo socialistické, spojuje je zpravidla nesmlouvavá vyhraněnost, silné přesvědčení o vlastní pravdě, jakýsi až přísný tón, který dopředu predikuje o vyřčených tezích moc nediskutovat. Sám si říkám: „Odkud se ta zaťatost bere? Je dána poptávkou čtenářů po článcích s jednoznačnými výpověďmi nebo snad úzkostlivou snahou zavedených vydavatelů nevyčnívat z deklarované koncepce? Pochází ze strachu autorů, že se pěkně ztrapní, když připustí vstup konkurenčních myšlenek na jeviště svých komentářů? A nebo jde o to, že většina lidí nedůvěřuje, snad až nenávidí každého, kdo je ochoten veřejně pochybovat o vlastní cestě a přiznat, že stále hledá?!“ Je zajímavé pozorovat, že osobní webové stránky a blogy, kde majitel média je více méně autor sám, také obsahují silně vyhraněné články a to poměrně často.

 

Pokud bych tento poznatek více abstrahoval, můžu snad široký proud nastoupené nesmlouvavosti profesionálních i amatérských komentátorů označit za produkt ideologií? To jistě ne! Vždyť právě ony rozhodně nehledají nic, co by je se stranou soupeřící (protivnou) spojovalo. Naopak v ní nutně potřebují vidět nepřítele, proti kterému mobilizují své věrné a tím je bezpečně zbavují schopnosti o něm a jeho názorech do hloubky přemýšlet a následně je třeba i zčásti přijmout za své. Výsledek působení ideologií lze snadno domyslit. Ostatně poznali jsme to na vlastní kůži: pokud jsem zbaven schopnosti zamyslet se nad názorem člověka, s nímž rozhodně nesouhlasím, rázem ztrácím možnost se s ním dohodnout a více méně automaticky se stávám součástí tvrdého jádra, tj. jakýmsi absolutním příjemcem pravdy. Zde pak pod tíhou doktríny znám bez přemýšlení odpověď na všechny otázky s tím, že za garanta činů (pokud nějaké následují) považuji skupinu, nikoliv sám sebe. Ne, takovou radikálnost většina slušných komentářů skutečně neobsahuje!

 

Přesto je po jejich vyhraněnosti poptávka. Proč? Jako pozitivní odpověď bych viděl fakt, že čtenáři preferují volbu nejprve nasát ostré kontury protisměrných tvrzení v jejich obnažené a cizím proudem neoponované podobě, aby pak sami mohli provést analýzu a uvážlivý závěr. Horší, druhou, odpověď přináší linka pravidelného a oblíbeného přísunu přesvědčování přesvědčených. Také mě napadá, že je asi hloupost chtít číst komentáře, tj. osobní výklady tvrdých dat sesbíraných komentátory v realitě, ve všech názorových spektrech už jen proto, že při kritickém přístupu k věci se tolik pohledů do mozku jediného autora prostě nevejde. A i kdyby, stejně by se nevyhnul protěžování. Nakonec to tak cítím i já sám. Čili nejde zřejmě o to, že by čtenáři nesnesli lavírování kritika a jeho poctivě míněné vážení všech jemu myslitelných pro a proti, vždyť mnozí jistě vyhledávají protiklady právě z tohoto důvodu, ale jde právě o tu přirozenost, v níž oblíbit si všechno prostě nejde. Z toho pak vychází závěr, že poptávka je v tom nevinně, to nabídka neumí být jiná.

 

Pakliže jsou komentáře vyhraněné z definice, nutně musím rozlišovat a vést ostrou hranici mezi ideologií a ideou v nich obsažených. Jinými slovy: potkávat v komentářích zaslepenost a manipulaci je něco zásadně jiného, než nesmlouvavou touhu směřovat k podstatě. Ale kudy ta hranice přesně vede? V čem jsou ideologie tak zásadně odlišné od idejí?“ Odpověď je až nečekaně jednoduchá. Rozdíl je v řešení a v odpovědnosti! Pokud si to uvědomím, pak jako čtenář lépe odolávám vnějším náporům, které by měly tendenci ukradnout z mého individuálního vědomí ideu (schopnost hledat pravdu) a na čerstvě uprázdněné místo implantovat pevně danou doktrínu. Bez svých idejí bych totiž ztratil možnost rozhodovat sám za sebe, rozlišovat podstatné věci od banalit i schopnost bouřit se proti ideologiím, které všechny bez rozdílu své příjemce jen ženou do stáda prohlašujíc, že pravda není v lidském vědomí, poněvadž její nositelkou jsou právě ony. Žít svými idejemi, to při faktu vlastní fyzické konečnosti znamená neustále hledat přesah (transcendenci), klást si otázky, o všem pochybovat, vnímat, poznávat, hodnotit, zařazovat a za všechno své konání nést osobní zodpovědnost, což v konečném důsledku znamená pečovat o nejniternější základ své svobody. Proto je tak důležité pátrat, nakolik jsou komentáře (i naše životy) zmítány ideologiemi, nakolik odrážejí ideu.

 

Nesmím však zapomenout na jednu velmi důležitou skutečnost; všechny předešlé věty, i když zní „tak nosně“, prolétají bez reakce jako neutrina unavenou apatií značné části společnosti. Neznám skutečný rozsah ani příčiny vzniku oné „národní fronty letargiků“, (kteří v podstatě tvrdí, že všechny ty hezké řečičky jsou do všedního dne k ničemu), přesto mě pár možných vysvětlení napadá.

 

Už přes dvacet let se jedna část národa nemusí zapouzdřovat do soukromé skořepiny, kam neproniknou tlampače neomylného kolektivního organizátora, který pro sebe dokázal uzmout tak velký kus moci, že bez mrknutí oka vyhlásil pravdu za produkt svého státního aparátu. Stejně dlouhou dobu i opačná část, tu s větší, tu s menší výhradou držíc onen ideologický dirigismus při životě, dnes jen marně vzpomíná na starý dobrý stát, do jehož rukou by opět ráda vložila své osudy. Jenže ouha, už tu není. Místo toho odevšad slyší, že dnes už jsme „takzvaně“ svobodní, tak to každý musí zvládnout sám. Pokud si však tito lidé nastíněný scénář vyloží jako zradu a neférovou změnu pravidel v průběhu hry, což bych nakonec dokázal i pochopit, pak také rozumím apatii, která je vlastně touž skořepinou.

 

Další důležitou možností nezájmu společnosti je nedůvěra. Nedůvěra. Nedůvěra. Lidé ať už vědomě či skrytě cítí zásadní rozpory v tezích hlásaných zástupci státu, představiteli politických stran, zaměstnavatelů, odborů, obchodních řetězců, marketingových společností… a v praktickém životě na ně (na ty rozpory) už mnohokrát narazili. Netrpí kognitivní disonancí, nejsou totiž žádní pitomci, a proto si lehko spočítají, že to, co slyší a vidí, je z velké části lež, v lepším případě polopravda. Pod tlakem všeobecné masáže je pak jednou z možností rezignovat – zaujmout pozici mrtvého brouka a jen otráveně brblat: „Nech to být!“ „Nechci nic slyšet!“ „Nic se nezmění!“ „Všichni jsou stejní…!“ Tah politického, finančního, obchodního i sociálního pragmatismu za rychlým výnosem odsouvá morálku a preciznost nenápadně ale vytrvale do pozadí. Výsledek všichni vidíme: trpí kvalita, konzistentnost i tradice, což není jen výkyv, to už je tendence! Společnost se proto šponuje a nastoupenou disharmonii zásadně odmítá. Jedni radikalizují, druzí ohluchli, oslepli. V takovém prostředí ctít ideje, pečovat o ně a představovat jejich užitečnost svým dětem, znamená vést skoro paralelní život. Jistě, je to přitažené za vlasy, ale podívejme se na věc z druhé strany; kolik oficiálně reprezentujících jmen dokážete napsat a zároveň k nim připojit adjektivum „solidní“? Pět? Dvě? Žádné?! Důvěra v oficiality zkrátka mizí tím spíš, čím víc usilují o „jiné cíle“. Zatím je ovšem tabu, aby se k odklonu od morálky veřejně přihlásily. Proto lžou, mlží a uhýbají, své činy pečlivě balí do pestrobarevných pozlátek zpráv pro tisk a ještě mají tu neskonalou drzost vyhlašovat je za službu veřejnosti a návrat k vlastní důvěryhodnosti. Co s tím? Pokud komentátor neztratil zdravý selský rozum, musí (zkrátka musí) to všem těm falešným amplionům natřít. Pak si říkám, ano je dobře diskutovat zleva doprava, je dobře to všechno číst a formovat vlastní názor, je správné kritizovat, odhalovat, zařazovat a hledat v tom jádro pudla. Je obohacující to všechno vědět, protože bez ošklivého nelze objevit krásné, bez špatného to dobré a uprostřed nastoupené relativizace kvalit pochopit co znamená volba menšího zla (a proč se k ní odhodlat).

 

Ovšem když mluvím o obecném směřování oficialit ustavovat klam za normu, nesmím zapomenout na vcelku nový fenomén, který tyto kroky významně komplikuje. Plíživá relativizace morálky dnes narazila na mocného korektora – na internet. Ze začátku to vypadalo jen jako akademická legrace, ale dnes všem zavedeným majitelům licencí na informace surově vykopl v kancelářích dveře a sladký život lodivodů plynoucí v bezpečí povolených pravd vzal rázem za své. Mluvím-li o zapouzdřeném nihilismu, otrávené letargii nebo rezignovaném politickém neangažmá jako jedné z reakcí na úpadek tradičních hodnot, už zítra může být všechno jinak. Internetem se řítí lavina nikým nekontrolovaných zpráv a postřehů celého názorového spektra. Ta, neproseta, přináší informace i za hranicí korektnosti, jak ji ještě donedávna definovaly zavedené oficiality. Jistě; prostor zde nacházejí také povrchní plytkosti, výstřední extrémy i agresivní ideologie, ale kdo chce, může zde hledat svou pravdu a mít k dispozici všechny myšlenkové směry! A jsem zpátky u komentářů; aťsi jsou vyhraněné, hlavně když přinášejí co nejširší záběr argumentů v projekcích idejí svých autorů. Vždyť čím častěji potrápí postřeh a úsudek čtenářů, tím více posílena jejich rezistence proti velkohubým řešením jednoduchého střihu nebo protřelým kořistníkům převlečeným v maskovacích pláštích odpovědnosti. A o to jde snad především.

 

Autor: Marcel Jirsák, 21. 5. 2012