Recenze od klienta

Cítím, že je potřeba začít vhledem do mnohaleté minulosti, která předcházela onomu očistnému večeru. Její nejstručnější charakteristiku lze pojmenovat jako pomalý a plíživý nárůst fyzické bolesti v boku, v zádech, v ledvinách. Pomalý a plíživý! Co to znamená? Stupňovaná bolest v nejsilnějších okamžicích sice jitřila mou obrazotvornost a mnohokrát krmila strach, ale většinou jsem ji nechal jen přejít. Jindy mě třeba donutila k nějakému parciálnímu posunu vpřed čistícím či jiným opravným prostředkem, ale v podstatě nikdy nedošlo ke kroku, který by razantně otiskl skutečnou stopu. Řeknu-li to hodně zjednodušeně; měřeno reálným výsledkem šlo o pouhé přešlapování, v nejlepším případě o miniposuvy.

V mezičase mě však různé události i časté osobní zkušenosti stále přesvědčivěji vedly k té prosté pravdě, že jakýkoliv fyzický projev těla má svou příčinu v ustrojení duše. Od tohoto poznání už bylo blízko k zacílení, k diagnostice, k pojmenování, k přiřazení a spárování příčiny s důsledkem, tj. v mém případě k souvislosti mezi fyzickou bolestí a neurovnanými vztahy s rodiči. Dodávám však, že nic nepřišlo samo od sebe; v častých diskusích se svou ženou jsme mnohokrát jeden druhému poskytovali nesmlouvavou zpětnou vazbu, často dokázali mít nadhled nad "nerozluštitelnou záhadou" nebo "bezvýchodnou situací" partnera a přicházeli s vyústěním oč jednodušším, o to pravdivějším. Všechny tyto a mnohé další děje mě zkrátka posunovaly k rozhodnutí, které si zaslouží být napsáno s velkým R. Přiblížil jsem se tedy k Rozhodnutí ozdravit svůj postoj k rodičům a nechat jím procházet lásku bez dalšího podmiňování. (Minimálně proto, aby mě přestaly bolet ty ledviny.)

Takový úkol vypadá na první pohled banálně. Svou hladkost ovšem ztratil pokaždé, kdy na povrch začaly vycházet různé komplikace, které, dokud jsem je bral za své, házely do fungujícího soukolí lásky jeden defekt za druhým, až z ní nezbylo nic než ostražitost, sebeobrana, odcizení, bolest a spousta vypotřebovaných sil, které bylo nutno vynaložit při každém novém kontaktu s rodiči. Asi není třeba podrobně popisovat, že taková setkání byla více méně směsicí vnitřního boje, otevírání starých traumat a zanášením nových nedorozumění vše spolehlivě skryto za zástupná témata. Proto to vyčerpání a nejistá, neosvobozující až útrpná úleva přicházející po každém konci podobného rodinného "dobrodružství".

Nejsem padlý na hlavu! Potřebu srovnat se s minulostí jsem samozřejmě vnímal už dlouho. Řekněme několik let... Minimálně patnáct! To je hodně dlouhá doba na to, abych v tom čase nic nepodnikl. A já podnikl. Nesčetněkrát! Ale jak už jsem řekl; všechny dosažené výsledky byly příliš mlhavé, než aby mě přesvědčily, že užité koště zametlo, co jsem potřeboval uklidit! Dosud se tak zkrátka nestalo. Až dnes! Proto píšu toto poděkování.

Terapie duše mi dala velký vhled do nitra problému, jehož řešení léta stagnovalo. Dana mi v ní byla zasvěceným průvodcem, který nezaváhal ani v tom nejvypjatějším okamžiku očistného procesu. Jsem opravdu šťasten, že jsem tu kúru mohl podstoupit a dnes, s odstupem času, už dobře chápu neefektivitu předešlých procesů. Nešly zkrátka do takové hloubky, kterou bylo třeba odkrýt, aby vyšly na světlo všechny vrstvy bránící lásce proudit a spojovat. Se stejným odstupem už dnes můžu potvrdit, že se mé četné obavy, že se jako muž asi nedokážu přizpůsobit potřebě požadovaného prociťování a obrazotvornosti (které ženám zpravidla nečiní problémy) a naopak upozadit stále bystře tikající stroj analytické mysli, ukázaly jako liché. Skutečně jediné, co jsem vprostřed té bouřlivé procedury potřeboval, bylo rozhodnutí, že ty staré nánosy musí už konečně do koše! A jedině pevné rozhodnutí mi nakonec pomohlo čelit všem protivným silám a překonat je. Úlevu, která se obratem dostavila, těžko popsat slovy. Bezprostředně poté jsem vyslovil, že se cítím jako by ze mě někdo sejmul zavařovací sklenici od okurek; stal se ze mě svobodný člověk, nedušený zátěží minulých dějů.

A hle! Hned druhý den jsem pocítil opravdovou touhu navštívit rodiče. Přiblížit se tátovi, přátelskému a srdečnému člověku, ke kterému jsem nikdy nedokázal najít cestu a oslovit ho v osobní rovině a obejmout mámu, která, obklopena jakýmisi zasutými útrapami, prožívá každodenní všednost sebezraňujícími výpady do svého nitra a sekýrující vně. Všechno proběhlo neuvěřitelně hladce. Neuvěřitelně z pohledu člověka, který si ještě den předtím neuměl ani představit, že je něco takového vůbec možné. Neuvěřitelně i proto, že nebylo třeba vynaložit žádné velké úsilí na korekci dějů. Choval jsem se uvolněně a to úplně stačilo. Tátovi jsem se za těch pár hodin přiblížil jako ne za celý život. Mámu jsem láskyplně objal a když z ní po nějaké chvíli vytryskla další zarputile skrývaná bolest, pohladil jsem ji svýma očima a nastalou situaci obrátil a přetvořil do nadsázky, které se zasmála i ona sama. 

Má proměna je opravdová. Díky za ní Dano!

Marek 49 let

Článek je možno libovolně šířit, avšak v nezměněné podobě, s uvedením autora a s aktivním odkazem na webové stránky www.harmonicky-domov.com. Děkuji. Dana Jirsáková